Jeden release, pět správců balíčků: jak uživatelům usnadnit instalaci i aktualizaci
Instalace je snadná, aktualizace je to, co ve skutečnosti rozhoduje. Jak z jednoho tagu doručit aplikaci přes Homebrew, winget, Scoop, Flatpak i Docker.
Vydat novou verzi aplikace je snadné. Na GitHubu se objeví release, přiložíte archivy a hotovo. Jenže uživatel, který si aplikaci před půl rokem stáhl, o té nové verzi neví. A za to, že se k ní nedostane, nemůže on, ale způsob, jakým jste mu aplikaci doručili.
Instalace je jednorázová věc. Skutečný rozdíl mezi „stáhni si to z webu“ a pořádně distribuovaným softwarem je aktualizace: kdo ji spouští, jak snadno a jde-li vrátit zpět. Tohle jsem řešil u svých nástrojů (OmniDB, PgArachne, pg_procrustes, pg_dbml a dalších) a došel jsem k rozdělení, které nemá jednu odpověď pro všechny platformy.
Podle čeho vybírám
Pro každou platformu jsem si kladl čtyři otázky:
- Jak se aplikace instaluje?
- Jak se aktualizuje a kdo to spouští?
- Jde to vrátit na starší verzi?
- Kdo to udržuje: já, komunita, nebo schvalovatel třetí strany?
macOS: Homebrew
Na macOS dává smysl Homebrew pro všechno. Formule (formula) slouží pro příkazovou řádku, cask pro aplikace s grafickým rozhraním.
brew install --cask heptau/tap/omnidb # GUI (cask)
brew install heptau/tap/pg-procrustes # CLI (formule)
brew install heptau/tap/pg-dbml # CLI (formule)
brew upgrade # aktualizace všeho
Rozhodnutí, které stojí za zvážení, je vlastní tap proti oficiálnímu repozitáři. Vlastní tap (heptau/tap) funguje okamžitě: stačí repozitář na GitHubu a pár souborů v něm. Do oficiálního homebrew-cask se dostanete až s dostatečnou známostí projektu a hlavně s aplikací podepsanou a notarizovanou u Applu (to znamená placený Apple Developer účet).
Homebrew přitom Gatekeeper neobchází. Staženou aplikaci označí karanténou stejně jako prohlížeč, takže ji macOS při prvním spuštění zkontroluje. Dřív existoval přepínač --no-quarantine, kterým si uživatel karanténu vypnul, ale od Homebrew 5.0.0 je zastaralý, protože Homebrew nechce usnadňovat obcházení bezpečnostních funkcí macOS. Casky bez podpisu jsou označené jako zastaralé a oficiální repozitář měl od září 2026 vyřadit všechny, které Gatekeeper nepustí (to jsem si ověřil v oznámení Homebrew 5.0.0, ne v praxi).
Pro vás z toho plyne jednoduchá věc: podpis a notarizace jsou vaše práce, ne práce Homebrew. Bez nich uživateli aplikaci při prvním spuštění zablokuje Gatekeeper, ať ji nainstaloval jakkoli, a do oficiálního repozitáře se nedostanete. Ve vlastním tapu nikdo cask nevyřazuje, ale Gatekeeper na počítači uživatele platí stejně.
Jedna věc, která se hodí uživatelům, ať už si aplikaci nainstalovali jakkoli: pokud už aplikaci máte nainstalovanou ručně (stažením .dmg nebo zipu) a chcete ji od teď spravovat přes Homebrew, nemusíte ji mazat a stahovat znovu. Stačí:
brew install --cask --adopt heptau/tap/omnidb
Přepínač --adopt převezme existující aplikaci v /Applications, pokud je shodná s tou, kterou by cask instaloval, a dál ji spravuje Homebrew, takže brew upgrade ji pak aktualizuje. Podle dokumentace musí být existující soubory shodné s instalovanými, takže se hodí hlavně tehdy, když máte stejnou verzi jako cask. Nejde ho kombinovat s --force. Pro autora je to dobrá zpráva: uživatelé, kteří si aplikaci stáhli z webu, se k Homebrew dají přesunout bez přeinstalace.
Windows: winget a Scoop
winget je správce balíčků, který je součástí Windows 11 i Windows 10 (od verze 1809, jako součást komponenty App Installer). Uživatel napíše winget install a winget upgrade a nic dalšího nepotřebuje. Pro vás znamená, že pošlete manifest jako pull request do repozitáře microsoft/winget-pkgs. Podmínkou jsou stabilní URL instalátoru a tichá instalace. Schválení je pomalejší než u vlastního tapu, ale po prvním balíčku se další verze dají posílat automaticky.
Ukázku mám u grafické aplikace OmniDB. Uživatel napíše:
winget install heptau.OmniDB
winget upgrade heptau.OmniDB
Pro grafickou aplikaci je nejpřirozenější skutečný instalátor (.exe nebo .msi), protože musí vytvořit zástupce, zapsat odinstalaci a podobně. Proto OmniDB při vydání sestavuje instalátor NSIS a skript z něj a z kontrolních součtů vygeneruje manifest. Ten se skládá ze tří YAML souborů (verze, instalátor a popis). Nejdůležitější je soubor instalátoru:
PackageIdentifier: heptau.OmniDB
PackageVersion: 5.5.0
InstallerType: nullsoft
Scope: machine
InstallModes:
- interactive
- silent
- silentWithProgress
UpgradeBehavior: install
Installers:
- Architecture: x64
InstallerUrl: https://github.com/heptau/omnidb/releases/download/v5.5.0/OmniDB-win-x64-setup.exe
InstallerSha256: …
ManifestType: installer
Ta část silent je ona „tichá instalace“, bez které by winget upgrade nemohl běžet bez zásahu uživatele. Identifikátor heptau.OmniDB má tvar Vydavatel.Název, což je konvence wingetu.
Winget má jednu vlastnost, kterou jsem u jiných správců balíčků nezažil: umí aktualizovat i aplikaci, kterou si uživatel nainstaloval ručně, stažením instalátoru z webu. Funguje to proto, že každý klasický instalátor na Windows zapisuje do registru záznam pro seznam „Aplikace a funkce“ (ARP, Add/Remove Programs): název, vydavatele a verzi. Winget si tyto záznamy přečte a snaží se je spárovat s balíčky v repozitáři. Když se to povede, vypíše winget list ručně nainstalovanou aplikaci vedle ostatních a winget upgrade ji umí aktualizovat, jako kdyby ji od začátku instaloval on.
Z toho plyne praktická rada pro autora: dávejte pozor, aby název a vydavatel v instalátoru odpovídaly manifestu, případně je v manifestu vyjmenujte v poli AppsAndFeaturesEntries. Párování se totiž opírá o názvy a verze, a když se nepovede, aplikace se v winget upgrade neobjeví nebo má verzi „Unknown“. Nejde to tedy brát jako záruku, ale jako bonus, který je třeba si ohlídat. Homebrew má podobnou věc, ale jinou: aplikaci sám nenajde, uživatel ji musí „adoptovat“ ručně (viz příkaz --adopt v sekci o macOS).
Samotné vydání pak končí automaticky: skript založí větev ve forku heptau/winget-pkgs a otevře pull request s novou verzí. První balíček se do winget-pkgs musel poslat ručně, protože nový balíček prochází jiným schvalováním než zvýšení verze. Skript to ví a odmítne automaticky poslat balíček, který v upstreamu ještě neexistuje.
U nástrojů pro příkazovou řádku instalátor nepotřebujete. Winget zná typ portable (samostatný .exe) a od verze 1.4 také zip, ze kterého si vezme vnořený portable soubor. Stačí tedy archiv, který už stejně vydáváte, a v manifestu je jen jiný typ. Takto by vypadal pro archiv, který už pg_procrustes vydává (do winget-pkgs jsem ho zatím neposlal, je to ukázka):
InstallerType: zip
NestedInstallerType: portable
NestedInstallerFiles:
- RelativeFilePath: pg_procrustes.exe
Installers:
- Architecture: x64
InstallerUrl: https://github.com/heptau/pg_procrustes/releases/download/v0.6.1/pg_procrustes-0.6.1-windows-amd64.zip
InstallerSha256: 6d361058befc5176516b52017428abd271d41a2b2d5192968b73097de3b549bc
Winget takový nástroj rozbalí do uživatelského adresáře a zpřístupní ho v PATH, bez admin práv a bez instalátoru. Tuto cestu jsem si zatím vyzkoušel jen na úrovni dokumentace, ne v reálném pull requestu do winget-pkgs, takže přesné názvy polí si před odesláním ověřte ve schématu manifestu.
Scoop je dobrá alternativa pro příkazovou řádku a portable aplikace. Instaluje se bez admin práv do uživatelského adresáře a vlastní bucket (obdoba tapu) založíte za pár minut.
scoop bucket add heptau https://github.com/heptau/scoop-bucket
scoop install pgarachne
scoop update pgarachne
Zmínit se patří i Chocolatey: je to starší správce balíčků, který se používá hlavně ve firemním prostředí. Pro nové projekty je ale winget a Scoop pohodlnější.
Linux
Tady se cesty pro GUI a CLI liší.
Grafické aplikace: Flatpak
Pro aplikace s oknem je Flatpak rozumná volba. Aplikace se instaluje z Flathubu, aktualizuje se flatpak update a běží v sandboxu. Právě sandbox je pro klienta PostgreSQL důležitý. Aplikace sama od sebe neuvidí ~/.pgpass ani unixové sockety, a oprávnění je proto potřeba v manifestu výslovně vyjmenovat (podrobněji o tom píšu v článku Aplikace v sandboxu: Když izolace odřízne databázi od .pgpass).
Snap a AppImage zmíním jen jednou větou: Snap je svázaný s Canonicalem a AppImage nemá samo od sebe žádný mechanismus aktualizací.
Příkazová řádka: Homebrew
Na tomhle místě jsem původně uvažoval o balíčcích .deb a .rpm. Narazil jsem na dvě věci:
- Samotný
.debnebo.rpmstažený z GitHubu se neaktualizuje. Uživatel by musel sám hlídat nové verze. - Aby se aktualizoval, potřebujete vlastní apt nebo dnf repozitář: podpisový klíč, hosting a údržbu metadat. To je pro jednoho autora neúměrná zátěž.
Proto je pro mě na Linuxu pragmatická volba Homebrew. Je to stejný příkaz jako na macOS, instaluje se do /home/linuxbrew/.linuxbrew, nepotřebuje root a nekoliduje se systémovým správcem balíčků. A formule může být úplně stejná. Moje formule PgArachne má jen bloky on_macos a on_linux s odkazy na předkompilované archivy z GitHub releasu:
on_linux do
if Hardware::CPU.arm?
url "https://github.com/heptau/pgarachne/releases/download/v#{version}/pgarachne-linux-arm64.tar.gz"
sha256 "…"
else
url "https://github.com/heptau/pgarachne/releases/download/v#{version}/pgarachne-linux-amd64.tar.gz"
sha256 "…"
end
end
Žádná kompilace, jen stažení hotové binárky a její kontrola proti kontrolnímu součtu.
Homebrew na Linuxu má ale i nevýhody, které je férové říct:
- Přináší vlastní závislosti (git, curl, ruby), takže je těžší než jednoduchá binárka. Na malém kontejneru to může vadit.
- Pokud formule nemá předkompilovaný archiv, Homebrew by na serveru kompiloval ze zdrojů. Proto je nutné odkazovat na hotové binárky.
Server: příklad PgArachne
Server se aktualizuje jinak než desktop. Aktualizace brány, ke které se připojují aplikace, má být řízená, ne tichá. Nechci, aby se v pátek večer sama přepnula na novou verzi.
Homebrew to umožňuje dobře:
brew install heptau/tap/pgarachne
brew services start pgarachne # vytvoří službu
brew upgrade pgarachne # nová verze
brew services restart pgarachne # restart po aktualizaci
Na Linuxu brew services vytváří uživatelskou službu systemd. Aby běžela i bez přihlášeného uživatele, je potřeba jednou zapnout loginctl enable-linger. Chcete-li aktualizace automatizovat, stačí brew upgrade volat z cronu nebo systemd timeru, ale vědomě a v čase, který si zvolíte.
A co git pull?
Napadlo mě i nejjednodušší řešení: na serveru mít klon repozitáře a aktualizovat ho příkazem git pull. Existují dvě varianty a obě mají háček.
- Repozitář se zdrojáky. Na serveru musí být překladač (u Go toolchain) a po každém
git pullse aplikace musí znovu sestavit. Aktualizace tak není jen stažení, ale i build, který může na serveru selhat. - Repozitář jen s hotovými binárkami. Tohle jsem zvažoval jako zkratku. Nemusíte nic překládat, ale git na to není stavěný: každá verze binárky zůstane navždy v historii, takže klon po pár vydáních roste do stovek megabajtů. Klonují se navíc všechny platformy, ne jen ta vaše. A nic neověřuje, že stažená binárka je ta, kterou jste vydali (žádné kontrolní součty).
Zajímavé je, že Homebrew tohle vlastně dělá také: tap je git repozitář a brew update je v jádru git pull. Rozdíl je v tom, že v repozitáři jsou jen malé textové popisy (formule), ne binárky. Samotné binárky se stahují z releasů, ověřují se kontrolním součtem a verzi si vyberete podle platformy. Je to tedy git pull pro metadata a stažení pro data, a právě to rozdělení z něj dělá použitelné řešení.
Pro vývoj git pull stačí. Pro produkci bych ho použil jen přes tap, ne přímo.
Docker: kratší cesta pro server
U serverových aplikací je často nejméně bolestivá aktualizace přes Docker image s tagem verze:
services:
app:
image: ghcr.io/vas-ucet/vase-aplikace:2.0.2
Aktualizace je změna čísla verze a docker compose pull && docker compose up -d. Rollback je totéž s předchozím číslem. Je to nejpřímočařejší cesta ke správě verzí, ale předpokládá, že na serveru Docker už máte a používáte.
Přiznám, že PgArachne image zatím nepublikuji. Je to další kanál, který by GoReleaser uměl obsloužit ze stejného tagu, a pokud ho přidám, bude to jen další blok v konfiguraci.
A co webové aplikace (PWA)?
U PWA je situace opačná než u všeho výše: aktualizovat se nemusí, protože aktualizace probíhá při dalším načtení stránky. Správce balíčků tu nic nevylepší. Zbývá jen instalace, a i ta je v prohlížeči na dva kliky.
Přesto mě napadlo, jestli by nešlo ikonku aplikace instalovat přes Homebrew, aby ji člověk měl vedle ostatních aplikací a v Brewfile. Na macOS to jde překvapivě jednoduše. Když si PWA v Safari přidáte na plochu, vznikne .app, která obsahuje jen Info.plist (s celým manifestem webové aplikace), ikonu a podpis. Žádný spustitelný kód, ten dodává systém. Takovou aplikaci stačí zabalit do zipu a vystavit jako cask. Je to zatím jen ukázka (release Lumifexu s tímto souborem zatím nevydávám, takže adresa a součet jsou zástupné):
cask "lumifex" do
version "1.0"
sha256 "…"
url "https://github.com/heptau/lumifex/releases/download/v#{version}/Lumifex.app.zip"
name "Lumifex"
homepage "https://lumifex.80.cz/"
depends_on macos: ">= :sonoma"
app "Lumifex.app"
end
Vyzkoušel jsem, že se kopie s příznakem karantény (jako po stažení z internetu) spustí bez jediné chyby, přestože je podepsaná jen ad hoc. Otestoval jsem to ale zatím jen na stejném Macu, kde bundle vznikl, takže je to ověření s výhradou.
Je potřeba přiznat, co tím získáte a co ne. Aktualizace se dál dějí uvnitř PWA a brew upgrade na nich nic nezmění. Získáte jednotný příkaz k instalaci, ikonu v Launchpadu a možnost mít aplikaci v Brewfile. Na Windows a Linuxu bych to podobně jednoduše nečekal. Zástupce, který spustí prohlížeč v aplikačním režimu, by šel vytvořit přes Scoop nebo drobný instalátor, ale zatím jsem to nezkoušel, a na Linuxu by byl Flatpak obálka s vlastním jádrem, ne odkaz.
Srovnání
| Cesta | Instalace | Aktualizace | Rollback | Kdo udržuje |
|---|---|---|---|---|
| Ruční stažení | stáhnout a rozbalit | ručně | ruční | uživatel |
| Homebrew (macOS, Linux) | brew install | brew upgrade | brew install konkrétní verze (omezené) | já (tap) |
| winget | winget install | winget upgrade | konkrétní verze | já + schvalovatel |
| Scoop | scoop install | scoop update | scoop reset | já (bucket) |
| Flatpak | flatpak install | flatpak update | flatpak update --commit | já + Flathub |
| Docker | docker pull | změna tagu | změna tagu | já (registry) |
Jak to udělat, aby to nebyla práce navíc
Pět kanálů zní jako pět úkolů při každém vydání. Řešením je automatizace: z jednoho tagu se mají všechny artefakty vygenerovat samy. K tomu používám GoReleaser, který z jednoho zdrojáku sestaví binárky pro všechny platformy, zabalí je do archivů a spočítá kontrolní součty.
Základ konfigurace PgArachne vypadá takhle:
version: 2
project_name: pgarachne
builds:
- id: cli
main: ./cmd/pgarachne
binary: pgarachne
env:
- CGO_ENABLED=0
goos: [darwin, linux, windows]
goarch: [amd64, arm64]
ldflags:
- -s -w
- -X github.com/heptau/pgarachne/internal/version.Version={{ .Version }}
archives:
- id: cli-archive
ids: [cli]
name_template: "{{ .ProjectName }}-{{ .Os }}-{{ .Arch }}"
formats: [tar.gz]
format_overrides:
- goos: darwin
formats: [zip]
- goos: windows
formats: [zip]
checksum:
name_template: checksums.txt
Tohle je skutečná konfigurace. Formuli pro tap si pak generuje můj skript z kontrolních součtů, které GoReleaser vyrobí. GoReleaser umí ale i víc a může formuli, manifest pro Scoop i manifest pro winget vytvořit sám a poslat do příslušného repozitáře:
brews:
- repository:
owner: heptau
name: homebrew-tap
homepage: "https://www.pgarachne.com/"
description: "PostgreSQL JSON-RPC gateway"
scoops:
- repository:
owner: heptau
name: scoop-bucket
homepage: "https://www.pgarachne.com/"
description: "PostgreSQL JSON-RPC gateway"
(Tuto druhou část uvádím jako ukázku možností, u PgArachne ji zatím nepoužívám.)
Co se automatizovat nedá nebo jen obtížně: notarizace u Applu, schvalování ve Flathubu a pull request do winget-pkgs, kde na konci vždy sedí člověk nebo bot, který ověřuje balíček.
Závěr
Moje doporučení, které teď používám:
- macOS: Homebrew (cask pro GUI, formule pro CLI), s notarizací.
- Windows: winget, případně Scoop pro CLI a portable aplikace.
- Linux: Flatpak pro GUI, Homebrew pro CLI.
- Server: Homebrew s
brew services, nebo Docker s tagem verze.
Společné jádro je jedno: aktualizace je funkce produktu, ne dodatek. Uživatel by ji měl dostat stejně snadno jako instalaci a vy byste ji měli mít z jednoho tagu bez ručního klikání.